Jenže Kšandička jde jinam. Protože škola je škola, i když je to třeba škola pro malá strašidla a strašidýlka. „Važte si jí, je to slavná škola. Važte si jí,“ káže s citem pan učitel Šumák. „Vychovala nejedno chytré, snaživé strašidlo; tím myslím samozřejmě sebe a pak vašeho učitele Šumáka; to jsem taky já. Važte si školy, vychová z vás chytrá, snaživá strašidla.“ Vtom dopadla pěst učitele Šumáka na lavici, kde bloumal Kšandička, a učitel Šumák zrovna vzkypěl: „Tak vážíte si jí nebo ne, uličníci?“ A čísi hlásek se ptá: „A odkud máme začít?“

„Dva žáci uchopí tabuli, čtyři zvednou stůl a ostatní se chopí lavic!“ Sám popadl houbu, vyhodil ji ke stropu a volal: „Deko sem — deko tam, houba váží asi tak přibližně, ne-li víc!“ A žáci zdvihají lavice, stůl, tabuli a umyvadlo, odkud na ně poulí oči vyjevený skokan a volají: „Deko sem deko tam, všecko to váží asi tak přibližně, jenže ještě mnohem víc, pane učitel!“

„Počkej,” zarazil mě Vítek. „To je teda starý jako svět, ten vtip s tím vážením. To jsi na nic lepšího nepřišla?“ „Jak to? To přece Šumák,“ bráním se chabě, ale Vítek už má nějaký plán a říká: „Víš co? Teď budu povídat já, a ne abys pak řekla, že to neplatí. Budeme se střídat, a co řekne jeden, druhý nesmí zrušit. Jseš pro?” Přikývla jsem.

„Nýčko vám povím, jak se rozezná noc a den,“ kypí dál Šumák. „Račte si natáhnout uši. Předepsaná délka – devět a půl centimetrů. Knote, vystrč trochu hlavu. Fenykle, nevoň mi tu. Nemohu se soustředit na výklad. Tedy pamatujte si, že den je hnědý nebo bílý, kdežto noc je naproti tomu modrá. Pokud den ovšem není zelený. V tom případě by noc byla jaká? No, ví snad někdo, jaká by byla noc?“

„Hebčí,“ vydechl Kšandička. „Nekýchat, nekýchat! To by bi tak chybělo, abych dostal rýbu a huhdal! Jaká tedy bude ta doc? Do?“ „Hebčí!” křičí pobaveně Kšandička. „Hebčí!“ „Hepčí!“ kýchá Šumák a chytá se za rozšumělý nos. „Pučte bi děkdo kapesdík!“ „Ale já prosím říkám — heb-ká, že ta noc je heb-ká!“ „Hep-hepkáách!“ může se potrhat Šumák.

„Ale ne, já myslím heboučká! Jako je tráva a motýl.“ „A ták . . . Ale ne, co by byla heboučká, o tom nic nevím, že by nějaká noc byla heboučká,“ ztratil najednou pan učitel rýmu. „A vůbec, takové nemravné slovo mi tu nevyslovuj . . . heboučká! A za trest mi teď budeš vyprávět svými slovy, co víš o dni a noci. Tak do toho! Čin neboli skutek! Čin, čin!“

Kšandička se postavil, obrátil oči ke stropu a začal:

„To byla dvě slunce, černé a bílé. Černé svítilo jen v noci, a proto byla tma, bílé svítilo ve dne, a to pak bylo světlo. Jednou řeklo černé slunce tomu bílému: — Víš co? Já bych se chtělo vykoupat trochu v moři. Vycachtat se a zaplavat si, vždyť už vůbec nevím, jaké to je, když vlítne mořská voda do nosu. — A bílé slunce řeklo: — Tak pojď, proč jsi to už dávno neřeklo, že si chceš zaplavat v moři ? — A šla, koupala se, podplouvala vlny a křičela, až to černé slunce řeklo: — To jsem si užilo! Bylo to skvělé. Teď se půjdu podívat po mušličkách a trochu se natáhnu do písku. —

A zatímco bílé slunce ještě plavalo v moři a skákalo tam a vyvádělo, lehlo si to černé — tak jak bylo mokré — na písek a prstem dloubalo kolem sebe a vytahovalo odtud mušličky. Byly tak neuvěřitelné, rýhované a růžové a síťované a všelijaké, že to černé slunce zapomnělo na celý svět a jen se točilo za těmi mušličkami jak ježek, obracelo se na písku jako tlustý balón a rejdilo jak učiněné hádě. Až najednou stojí bílé slunce nad ním a říká: — Jéžiš, ty jsi ještě tady? Já myslelo, že už jsi šlo nahoru, už jsi tam přece mělo být, co řeknou lide mělo být, co řeknou lidé? — Černé slunce se polekalo a zas tak jak bylo — celé od písku — uhánělo na oblohu a hned tam začalo všecko tmavě zářit, obloha poteměla, až byla skoro černá. Jenže najednou si lidé všimli: Co je to? Takových světlých zrníček je po obloze … ! Bylo to tak: když černé slunce uvidělo, jak vypadá, honem začalo ten písek se sebe všelijak seškrabávat, vrtělo se, utíralo, drhlo se dlaněmi, až se mu konečně podařilo trochu očistit. Ale protože to bylo na obloze, zůstala všechna ta třpytivá zrnka tam a lidé jim říkají hvězdy.